Jordánská Petra, novodobý div světa I.

Na návštěvu Jordánska jsme si nevybrali ten nejlepší čas. V únoru je ještě zima, většinu času si připadáme jak na polární výpravě - svetry, větrovky, kapuce stažené až na oči. Alespoň kdyby se podle toho chovali ostatní a rekreovali se někde v teple. Ale to ne, máme pocit, že se zde sešli všichni turisté, kteří zrovna neměli co dělat. Naštěstí den v Petře nakonec přece jen vyšel, i tu modrou oblohu jsme si užili. A Petra samotná - naprosto nepopsatelná. Přesto to zkusím.

Soutiska SiqLibor Novotný

Chystáme si několik lahví vody s sebou a vyrážíme od parkoviště, cesta mírně klesá, souběžně vede chodník pro jezdce na koních či v dvoukolých kočárech tažených koníkem. Koně i kočár si lze najmout, sami se divíme, kolik turistů se nechá přemluvit. Ale Petra je rozlehlá a za den se tu nachodí spousta kilometrů, někomu tedy může svezení přijít vhod.

První útvary vzniklé lidskými zásahy se objevují po pravé straně cesty - Bloky džinů. Kamenné kvádry několik metrů vysoké (dlouhé i široké), zdobené často motivy falešného schodiště. Některé stojí samostatně, jiné jsou součástí skalního masivu. A hned za nimi po levé straně Obelisková hrobka - Triclinium. První čistě do skály vytesaná fasáda, charakteristická pro Petru. Dolní patra ve stylu antických fasád, vršek stavby zdobený několika symetricky umístěnými obelisky skoro egyptského vzhledu. Oproti známějším stavbám ze samotné Petry je fasáda trochu poznamenaná zubem času, je vytesaná do osamělého kopce a tím pádem vydaná na milost a nemilost povětrnostním podmínkám. A v měkkém pískovci dokáže eroze zničit jemnou sochařskou práci celkem rychle, přitom zde na to měla skoro dvě tisíciletí.

Sestupujeme níž a níže, už se před námi otevírá vchod do známé soutěsky. Ale nejdříve musíme zdolat uměle navršený val, hráz, vybudovanou Nabatejci proti divoké vodě, která soutěsku vyhloubila. Zdejší krajina je vyprahlá a suchá, přesto zde v zimních měsících občas zaprší a déšť je často doslova přívalový. Proto voda nestíhá vpít se ani do porézního pískovcového podkladu a proudí prudkými stružkami, které se slévají do divokých potoků. A když jeden takový občasný potok narazil na hradbu hor, dokázal svou silou ve spolupráci s tisíci lety času prorazit uzoučkou soutěsku dnes pojmenovanou Siq. Ale tím, jak se v zimě pravidelně soutěska zaplavovala, byla nebezpečná pro vznikající město na jejím dolním konci a jeho úžasné stavby. Proto dávní stavitelé navršili před ústím Siqu val, který odvádí i po letech vodu mimo soutěsku, koryto nového toku sice směřuje přímo proti skále, ale v ní mu Nabatejci prorazili tunel de al-Muthlim, dodnes sloužící svému účelu. Přestože je vlastně stále zima, dnes po vodě není ani památky, v suchém řečišti nevidíme ani loužičku. Místo tajemného tunelu se tedy pouštíme do ještě tajemnější soutěsky.

Jako celá Petra ani Siq se nedá popsat, to se prostě musí zažít, vidět na vlastní oči, projít si ta mystická místa osobně. Soutěska je kilometr a čtvrt dlouhá, prý 80 metrů hluboká, ale nám se stěny zdají určitě vyšší, asi je to tím, jak blízko sobě jsou protilehlé stěny, spolu s převisy tak z nebe vidíme jen uzoučkou stužku (teď šedou, ale při návratu po 5-ti hodinách se oblačnost roztrhá a nebe bude blankytně modré) a místy ani tu ne.

Dno Siqu je místy kamenité, místy vysypané jemným pískem, zřejmě oddroleným od stěn, místy jsou jasně patrné zbytky staré římské dlažby, dnes ošoupané statisíci návštěvníků - pevné boty jsou nezbytné, dlažba může být kluzká a na skosených hranách či ve spárách mezi kameny by se lehce zvrtla noha. Soutěska má stálý mírný spád, v jejich stěnách tak mohl být vybudovaný vodovod zásobující město vodou. Vodovod je žlábek vytesaný ve stěně, místy také vedoucí po dně podél cesty, dříve byl zakrytý keramickou dlažbou, dnes jen místy narážíme na její zbytky. Životnost produktů práce člověka prohrává boj s přírodní konkurencí - kameny jsou zachovány lépe než keramika.

V době sucha, tedy po naprostou většinu roku, byl vodovod napájen z cisteren vyhloubených ve skalách před vchodem do Siqu. Cisteren je zde několik, asi jsou poměrně velké, v různých úrovních terénu poskládané nad sebou tak, aby se nejprve plnily ty horní, po jejich přetečení voda přepadávala do cisteren umístěných níže. Cesta soutěskou trvá mnohem déle, než bychom čekali od kilometrové vzdálenosti. Místy totiž více stojíme než jdeme. Obdivujeme strmé stěny, rozeklaná skaliska nad námi, obdivujeme jejich barvu, jejich strukturu, uhýbáme oslíkům a dvojkolovým vozíkům se stříškou, taženým jedním koněm, které vezou zpět po prohlídce znavené zhýčkané turisty. Stěny jsou kolorovány neuvěřitelnými odstíny mnoha barev, od žluté barvy tradičného pískovce po tmavě rudé skály zřejmě s příměsí železnaté rudy. A mezitím všechny odstíny včetně nečekaných proužků zcela černých, naopak bílých, citrónově žlutých nebo dokonce kobaltové modrých! Ve fantastických reliéfech vytvořených přírodou hledáme a nacházíme tvary divokých zvířat, nejdéle stojíme u skály z boku připomínající obří piraňu, kterou když obejdeme, tak se nám před očima plynule převtěluje do slona v nadživotní velikosti, s chobotem stočeným pod hlavu hledící na nás temným okem.

Skalní plošiny podél cesty lákají k prohlídkám, ani není třeba horolezeckých zkušeností, dá se na ně vystoupat po přírodních schodištích a pozorovat turisty pod sebou. Sice je brzká předsezóna, prý je zde dnes asi čtvrtina turistů než v sezóně hlavní, ale přesto si místy připadáme jak na Václaváku, hlavní červnový nápor si raději ani nezkoušíme představit. Jen výjimečně se nám povede odpoutat se od davu a vychutnat si tajemnou atmosféru místa bez povykujících Japonců. Když se zadaří a shodou okolností se na chvíli ocitneme v nějakém zákoutí sami, dýchá na nás duch doby nabatejských stavitelů tak silně, že okouzleně stojíme až do okamžiku, než kouzlo poruší další vetřelci z jiné výpravy.

Místy přírodě pomohli dávní umělci a dolní část stěny upravili vytesanými oltáříky svým bohům, před koncem soutěsky byla kdysi vytesaná karavana velbloudů spolu s vezíry a velbloudáři vedoucími své stádo soutěskou. Dnes velbloudy spíše jen tušíme, z jejich lidských průvodců zůstaly zachovány jen spodní poloviny těl, takže vidíme jen jejich nohy pletoucí se velbloudům do cesty. Ale dříve tudy hlavní karavany nechodily. Na rozdíl od obecných představ byla Petra lépe přístupná ještě z dvou dalších hlavních směrů, kde příchod ale nebyl tak efektně omračující jako přes Siq. Proto vždy vedoucí karavany s pár velbloudy naloženými dary a poplatky, tedy jakýmsi mýtným, přicházeli do města slavnostně Siqem, hlavní část karavany je pak následovala pohodlnější cestou širšími bočními údolími. Podle doporučení bedekrů se držíme po levé straně soutěsky, kde se pomalu před námi otevírá ve zdánlivě neprostupné hradně skal uzoučká světlá štěrbina a za ní růžově září antická fasáda Pokladnice al-Khazneh, nejznámější stavby Petry, místa, kde Indiana Jones nachází svatý grál ve své poslední křížové výpravě, místa, které zná dnes celý svět ze všech reportáží a propagačních materiálů Petry, místa, které provázelo oznámení jmenování Petry jedním z novodobých divů světa (paradoxně není o tolik mladší než byly některé divy starověké, alespoň v porovnání s riodejaneirským Kristem).

Průčelí Pokladnice je rozděleno do dvou hlavních pater, spodní patro tvoří velká veranda oddělená od náměstíčka před sebou šesticí korintských sloupů, jemně zdobené krajkové lístky na jejich hlavicích jsou dodnes jako nové, fasáda je vtesaná do skály tak důmyslně, že déšť na ni zřejmě vůbec nedopadá a tak je erozí prakticky nepoznamenaná. Horní patro připomíná trojúhelníkový pilon nad vstupy do antických chrámů podpíraný po stranách vždy dvojicí také korintských sloupů, prostředek pilonu je ale přerušen mezerou vyplněnou kulatou věžičkou, pro antiku zcela netypickou, zakončenou kulatou vázou či urnou na samotném vrcholku. A nad pilonem se ještě tyčí náznaky dvou egyptských obelisků pohlcených ovšem brzy skalním masivem. To vše vsazeno do skály, do obdélníkového rámu. Přes všechen ten stylový architektonický miš-maš (antika, nabatejský vlastní styl, kulatá věžička, egyptské obelisky) působí celek neuvěřitelně harmonicky a pohled na slavné průčelí od ústí Siqu, případně přímo ze soutěsky, dodnes dokáže ohromit i zkušeného a zcestovalého turistu, poznamenaného nihilismem západního světa. Jak tento pohled musel působit na starověké poutníky převážející v karavanách kadidlo a jiné tehdejší drahocennosti skrz nehostinné pouště.

Vnitřek pokladnice kontrastuje s bohatým průčelím svou strohostí. Žádné jeskyně a sály známé z Indiana Jonese, jen jedna místnost tvaru pravidelného hranolu, sice rozlehlá, ale nijak nezdobená. Z předsíně za korintským sloupovím je vchod do tohoto hlavního prostoru, z každé užší strany předsíně vede otvor do jednoho menšího sálu. Ale úchvatný je pohled zpět na náměstí a na ústí Siqu blokované zástupy turistů omráčených a fascinovaných pohledem na symbol Petry.

Z náměstí pokračuje soutěska doprava již širším údolím známým jako Vnější Siq. Stěny údolí jsou zdobeny fasádami staveb, pravděpodobně především nákladných hrobek. Nabatejci sami žili ve stanech, pozůstatky jejich obydlí se prakticky nedochovaly, na rozdíl od jejich hrobek, dodnes nás udivujících nádherou svých průčelí. Dnes se této části Petry říká Ulice fasád, protože podobně jako pokladnice i tyto hrobky upoutají vnější fasádou skrývající ve svých útrobách strohé sály pohřebních prostor. Postupně převládají fasády na levé straně ulice, po pravé ruce je jich méně, ale tím více vynikají, nezastiňovány konkurencí po stranách. A pravá strana je čím dále tím více perforována vstupy do jeskyní, asi byla více bičována dešti a pískem hnaným prudkými větry, protože vstupy do jeskyní jsou vyhlazeny do oblých tvarů, dávajících vyniknout barevnosti usazenin, které zdejší skály vytvořily. Mnoho jeskyněk tak má stěny vymalovány vodorovnými pruhy žluté, červené a modré barvy, budícími dojem vymalování šikovným malířem s bujnou představivostí. Do některých jeskyní se dá pohodlně vyšplhat, jiné se zdají bez speciálního vybavení nedostupné.

Údolí se rozšiřuje do dalšího náměstí, pozvolnější levou část využili staří architekti k vybudování amfiteátru římského typu pro 7.000 diváků. Nad námi vpravo se na kopci otevírá panoráma Královských hrobek, my se ale vydáváme prozatím doleva směrem k římské kolonádě. Vrchní části sloupů se nedochovaly, přesto není těžké si Ulici sloupů představit v její původní kráse.

Nad námi na plošině stávala dříve agora, tržiště a náměstí, přes ulici naproti se zachovaly základy křesťanského kostelíka z pozdější doby. Tato část Petry je vyhrazena velbloudům a oslům, kočáry zde již nesmějí, vyhýbáme se proto jen přežvykujícím důstojným zvířatům s pohodlnými turisty na svém hrbu, případně splašeným oslíkům poháněným malými kluky ke klusu, aby stihli vydělat co nejvíce drobných. My prozatím míříme k jedinému chrámu, který nebyl vytesán do skály, ale byl zbudován na otevřeném prostranství, podobal se tak trochu jordánským skalním hradům, snad i proto se mu říká Qasr al-Bint. 

 Petra a její kouzlo nám doposud dávala zapomenout na nepřízeň zimního počasí, které nás nutí chodit ve svetrech a ještě ke krku zapnutých větrovkách, teď ale zázračně začíná oblačnost mizet a vykukuje slunce. Fasády najednou začínají měnit barvy a působí ještě barevněji.

Procházíme agoru a sluneční svit nám osvětluje protější vzdálené Královské hrobky. Vydáváme se k nim úzkou a nenápadnou stezkou, zdolávající poměrně prudký svah několika serpentinami. Proti nám se žene splašený oslík bez jezdce, brzy je nám jasné proč, když se objeví jeho schvácený majitel snažící se zjevně bez nejmenší naděje zvíře bažící po volnosti dohonit. Když se mu kolega snaží pomoci a oslovi zahradí cestu, oslík bez váhání zamíří přímo do prudkého svahu a za chvíli nám mizí z dohledu. Až později ho objevujeme na vysokém skalním výběžku, kde snad za ním ani majitel nemůže a bude muset čekat, až neposlušné zvíře hlad či jiné potřeby donutí pokorně se vrátit zpět.

A na konci stezky už se nad námi tyčí mohutná Urnová hrobka, první z Královských hrobek lemujících úpatí svahu. My jen procházíme pod ní a prohlížíme Královské hrobky od poslední z nich, hrobky Sextia Florentina, poznamenané zubem času více než hrobky sousední. Před ní je vytesaná největší fasáda Petry, průčelím připomínající římské paláce, a proto podle nich pojmenovaná Palácová hrobka. Nahlížíme do jejího sálu a pokračujeme kolem méně zachovalé Urnové hrobky k hrobce Korintské, ke které musíme vystoupat několikero schodišť nad oblouky jejích základů. Jsme zde naprosto sami, jen pár místních dětí žebrá o náplast na odřené ruce. Pár kousků rychloobvazu jim věnujeme, ale když se najednou odněkud vynoří desítky dalších najednou podezřele zraněných dětí, mizíme do vnitřního sálu Korintské hrobky. Tím, že jsme sami, můžeme konečně v klidu vychutnat akustiku ohromného prostoru, Jarda dokonce zapěje Ó sole mio tak čistě, že Pavarotti by to nezvládnul lépe. Stěny a strop jsou zdobeny barevnými žílami červené a černé barvy tak dokonalými, že se dokonce chvíli přeme o jejich přírodním či umělém původu. Ale je jasné, že zdejším malířem byla a je jen a jen příroda.

Po opětném sestoupání se schodů Korintské hrobky nás nejdříve zaujme osamocený osel, až po něm registrujeme sice menší a méně zachovalou Duhovou hrobku, jejíž kouzlo nespočívá v architektuře, ale v duhových barvách její fasády, nejpestřejších v celé pestré Petře. Obdivujeme pravidelné vodorovné pruhy střídavě citrónově žluté, rudě červené a výrazně modré, ne vždy oddělené od sebe ostrým přechodem, ale častěji pozvolna se prolínající duhovými efekty. Slunce, teď už na plno svítící z modré oblohy, barvy ještě zdůrazní. Po dopolední zatažené obloze již není ani památky, bundy máme dávno sundané a uvázané kolem pasu.

Známou cestou se vracíme k Pokladnici a pak Síqem do mírného kopce zpět k parkovišti. Doba pokročila, největší nával již pominul, většinu cesty jdeme sami, jen občas uhýbáme kočáru nebo oslovi. V úzké soutěsce se teď krásně nesou všechny zvuky, klapot kopyt je slyšet vždy zdálky, naše povídání vrací ozvěna.

´

Video: Jordánsko