Dnes se při toulkách Vietnamem dostaneme i k exotickému ovoci. Ale nebudete to hned, začneme oklikou, přes maso.
Minulý týden jsme hodovali na jarních závitcích v několika variantách, řekli jsme si, co je Phó, a na lodi v zátoce Halong jsme zúčastnili tématické "Sea food" večeře.
Ne každý má ryby a mořské potvory rád, obraťme list a trochu se vraťme k závitkům, tentokrát v jiné verzi “udělej si sám“. V některých restauracích přinesou suroviny, jejichž součástí je maso na špejli. V našem případě dokonce ne na špejli, ale na stonku lemon grassu. Do rýžového papíru si každý může dát jen to, co má rád, případně na co má aktuálně chuť. Zabalí se do závitku a špejle nebo lemon grass se vytáhne (pokud náhodou máte neobvyklé chuťové buňky a lemon grass jíte, pak ji samozřejmě nevytahujete). Ochotné servírky rády předvedou.
Do rýžového papíru naberete vše, na co máte chuť, včetně mletého grilovaného masa na stonku lemon grass
Stonek se vytáhne (pokud nejste milovníky citrónové trávy) a můžete jíst
Podobný styl nabízí známá jídelna v městě Hoi An, kde se hoduje stylem „sněz, co zvládneš“, tedy za jednu cenu se nosí na stůl, dokud neřeknete dost. Tedy na Čechy nejsou úplně připraveni a ke konci se tempo doplňování znatelně zpomalilo, takže jsme pochopili. Ale zachovali si tvář a to je v Asii důležité. Zdejší závitky jsou trochu raritou i z toho důvodu, že to jsou závitky rekurzivní. Tedy zjednodušeně pro nematematiky: jedná se o závitky v závitku. Na stole je opět plno talířů a misek se surovinami, z nichž jedna jsou jarní závitky.
Rekurze: závitek vložíte do závitku
Hlavní složkou je však maso v sezamu grilované a podávané v rozštípnuté špejli. To se vloží do rýžového papíru spolu s klasickým závitkem a ostatními přílohami, zabalí, namočí v chilli omáčce a jí.
Maso nesmí chybět ani v rekurzivním závitku
Variantou je vaječná verze, kde se nejprve na rýžový papír položí vaječná omeleta, do ní se vloží vše, na co má právě strávník chuť, a pokračuje se normálně jako před chvílí – zabalit, namočit, sníst.
Tady do vajíčkové omelety vkládáme maso, ale přidáme i klasický závitek
Speciální kuchyní je známé i královské město Hue. Tou zdejší specialitou jsou drobné pokrmy v banánových listech, obvykle rosolovité konzistence. Pro upřesnění – banánový list se nejí, slouží jen jako obal. V počátcích svých kulinářských výzkumů, před mnoha a mnoha lety, jsem měl tendenci jeden takový banánový list sníst (tuším v Mexiku) a věřte, nejde to. Gurmáni si hueské chuťovky v banánovém listu chválí, ale mne tolik nezaujaly, dokonce ani ve variantě s krevetou.
Cosi v banánovém listu
O hadovi už jsem psal, o hmyzu také – a zmínil jsem se o žábě. Ta je na jídelníčku velmi často. Moc mně nechutnala celá nevyvržená žába upečená v oleji, ale žába smažená jako řízeček je výborná. Připomíná kuřecí křidýlka, je to zase obíračka kostiček, ta na obrázku je z Hanoje a dokonce ani nebyla cítit rybinou. Takže jednička s hvězdičkou.
Po smažené žábě se jen zaprášilo
Nechme teď stranou hlavní jídla a maso. Exotické země jsou pro středoevropana překvapující i exotickým ovocem. Ne, že bychom je neznali, v supermarketu seženete skoro vše, ale třeba takový ananas u nás a ananas ve Vietnamu, to jsou snad úplně jiné rostlinné druhy. Aspoň chuťově určitě. Zvlášť když takový bejby ananásek přímo na místě naporcuje šikovná prodavačka (dva za dolar).
Baby ananas prodavačka ochotně připraví ke konzumaci. Dva za dolar.
A co teprve mučenka. Někteří jí znáte od babiček z květináčů, jiní si rádi dáte džus nebo jogurt z maracuji. Je to v podstatě totéž (pro polygloty ještě anglicky passion fruit). Ale mučenka se dá jíst i čerstvá. Je sice trochu kyselá, ale lžička cukru, kterou ji prodavač po otevření automaticky osladí, vše napraví. Jen nesmíte přemýšlet, kdo všechno tou lžící jedl před vámi.
Tak takto vypadá čerstvá maracuja (mučenka)
A co je tohle za přerostlé chmelové šištice? Žádnou příbuznost s chmelem nehledejte, to je totiž cherimoya. Chutná jako hruška, jen obtěžují pecky podobné těm jablečným, ale větší a hustěji v plodu umístěné.
Na míse cherimoya, vpravo nahoře jackfruit (chlebovník, plod může vážit až 10kg!)
A jak se tedy vlastně jí? To jsem se za vás zeptal přímo prodavačky, bohužel neuměla anglicky a netušila, co po ní chci. A když pochopila, tak zase nevěřila, že něco takového nevím. Přece oloupeme zelenou slupku a bílou hmotu jíme. Ale jak – lžičkou? Ne. Přece tak (a názorně ukázala, zrovna když jsem zmáčkl spoušť).
"A jak se jí ta cherimoya?" "No přece takhle!"
Trochu netradičně mám vyfocenou pitayou. Ano, dračí ovoce. Po naporcování vypadá jako bílé kiwi, ale na rozdíl od něj má úplně nevýraznou chuť. Mám fotku nikoliv z trhu, ale z nějakého chrámečku, kde nějaký bezvýznamný hinduistický bůžek (jeden z prý asi tří set milionů hinduistických bohů) dostal obětiny. Plechovky limonád, pitaye, sušenky a co to tam je ještě? Že by šek?
Pitaya coby obětina
Pro zajímavost ještě jedno foto smradlavého durianu, o tom jsem už psal v jednom z prvních dílů seriálu (prý chutná jak shnilé h…o, tvrdil tehdy kolega, který to asi dokázal porovnat, já jsem jedl jen ten durian, takže nevím). Jsme sice čtyři, ale celý durian nám přišel moc. Do hotelu by nás s ním nepustili, u výtahu je nalepená výmluvná nálepka s přeškrtnutým durianem. Ochotná trhovkyně nám jej tedy půlí. Durian je drahý i v zemích, kde roste, ta půlka nás vyjde na 50 Kč, což není moc na naše poměry, ale na místní zvyklosti je to hodně. Ale na druhou stranu je tak sytý, že i ta půlka nás nasytí tak, že se obáváme, že budeme muset vynechat večeři. Nakonec se ale obětujeme a i na tu večeři zajdeme.
Durian
A na úplný závěr vietnamská káva. Hodně zemí tvrdí, že ta jejich je nejlepší, ale náš nezkušený jazyk to obvykle nepozná. Snad jen ta cibetková káva indonéská se vymyká. Ale vietnamskou kávu pozná i laik, chutná totiž velice výrazně po čokoládě. A což teprve při přípravě tradičním způsobem: do skleničky se dá sladké, husté kondenzované mléko, navrch se položí nádobka s kávou nad filtrem (plíšek s malinkými dírkami), nádobka se zalije vařící vodou a nechá se pomalu překapat. Výsledek je vynikající. Něco mezi čokoládou a kávou. Řekl bych, že na závěr docela dobrá tečka.
A tím se s Vietnamem definitivně loučíme. Ještě poznámka: za dvoutýdenní pobyt ve Vietnamu a Kambodži jsem přibral 1,5 kg.
