Amazomie III – Ztraceni v pralese

Nejsou tady tisícileté památky, nelze počítat se stády divokých zvířat jako v afrických národních parcích, nešplhá se tu do prudkých svahů s očekáváním neskutečných výhledů. Přesto je Amazonie i pro zhýčkané cestovatele neuvěřitelně zajímavá. Jen málokde je pocit sounáležitosti s přírodou tak intenzivní. My jsme si to ověřili na podzim 2006.

Už jsem zde o tom všem psal, ale v dřevních dobách blogu nebylo možné přidávat fotky. Text tedy ponechávám skoro v původní podobě, zato přidám pár fotek. Bohužel mně jeden foťák ukradli v San Salvadoru a druhý zničilo teplo a vlhko, takže vše je foceno jen přes videokameru. Omluvte proto tomu odpovídající kvalitu.

Pokračování z minulého týdne:

Ráno vstáváme brzy, chceme být na šestou na vyhlídkové věži a vítat zde slunce, dokonce to stihneme o 10 minut dříve, ale přece pozdě. Slunce už je nad obzorem, nevadí, stejně je to krásný pohled. Po snídani nás čeká polodenní trek pralesem, děsí nás už ranní horko, jak bude kolem oběda raději vůbec nepřemýšlíme.

Cesta začíná na druhém břehu říčky pod srubem, musíme přes molo kolem našeho včera uloveného kajmana. Již to má definitivně za sebou, snažíme se ho uzvednout a odhadnout váhu (je opravdu docela těžký), prohlížíme si detailně jeho respekt vzbuzující zuby, nebezpečné i po smrti – Hanka se škrábla, výlet pralesem zahájíme netradičně sháněním divoké cibule na desinfekci rány, špičáky nevypadají příliš sterilně.

Kajmaní zuby jsou nebezpečné i po smrti, i tu nejmenší oděrku je nutné vydezinfikovat a ošetřřit

Procházíme kolem domu, kde bydlí správci a kuchařky z našeho srubu (tady ošetřujeme ránu po kajmanových zubech), dům hlídá zle vyhlížející pes, kterému se vůbec nelíbíme, naštěstí je pevně uvázaný na jen metrovém kusu bytelného řetězu. A vcházíme do pralesa neznatelnou stezkou vyšlapanou mezi křovinami.

Prales vypadá úplně jinak, než jsme čekali. Spíše každý podvědomě očekává palmy, obrovské stromy s liánami plné opic, na zemi trávu a kapradiny. Ale prales jsou většinou hustě rostoucí listnaté stromy, palmy se sice také občas objeví, ale spíše výjimečně. Pod stromy prostřední vegetační patro tvoří křoviny, husté a nevypadající nijak exoticky, jako u nás šípky a plané trnky kolem lesů. A zem je pokryta spoustou uschlého listí, zase to připomíná náš listnatý les. Listnáče zde neznají roční období, některé sice shazují listí najednou, ale častější je průběžná obměna koruny.

Místy si připadáme jako v českém, neudržovaném listnatém lese. Ale alespoň vidíme, jaká je realita. Na fotkách nakonec bude prales vypadat exotičtěji než ve skutečnosti. To ale vůbec neubírá na síle zážitků, které si z túry odnášíme.

Už po pěti minutách je nám jasné, že jsme se Samimu vydali na milost a nemilost. Nikde žádná stezka nebo chodník, naprosto netušíme, kam pokračovat a odkud jsme přišli. Nejsou zde žádné záchytné body, na slunce není vidět, orientace je prostě nemožná. Nemůžeme být prozatím dále než pár set metrů od našeho srubu, ale víme, že cestu bychom nenašli. Nicméně Sami drží směr bez zaváhání, na jednotlivých „naučných" zastávkách vidíme, že náš trek má pevně stanovenou trasu, pokaždé, když Sami odsekne kus kůry stromu, vidíme několik zahojených jizev z předchozích výprav.

Bez Samiho bychom byli ztraceni a zahynuli bychom brzy hroznou smrtí

Prvotním a téměř iniciačním zážitkem je horko a vlhko. Jsme propoceni na kůži, jako bychom prošli pod vodopádem. Rtuť klasického teploměru by se držela u čtyřictky, alespoň to tvrdí digitální teploměr na mých hodinkách. A vlhkost nebude moc pod 99%. Nejhorší jsou zastávky. Dokud jdeme, dá se to vydržet, když ale zastavíme a sledujeme Samiho výklad, máme pocit, že se rozpouštíme. Naštěstí pod korunami stromů na nás alespoň nepraží slunce.

Celkem půjdeme pralesem necelé čtyři hodiny, vždy zhruba po 1/4 hodině Sami zastaví u nějaké přírodní zajímavosti a ukazuje nám život pralesa. Cestou občas popadne palmový list, mačetou odsekne úzký pruh a uplete čelenku, z lýka zase náramek. Mačetu neodkládá ani na chvíli, před každou ukázkou poklepe mačetou na nejbližší stromy, aby vyhnal nebezpečné tvory, hlavně asi jedovatý hmyz nebo hady.

Hned kousek za domem našich indiánů mineme nenápadný kmínek se zelenými listy na větvích. Sami jeden list utrhne a všichni povinně si musíme kousek odtrhnout a rozžvýkat. Všem se nám křiví ústa, listy obsahují chinin, kterým Sami léčí své malárie. V 48 letech měl prý malárii celkem 6x, naposled před několika měsíci. Jeho oči se nám zdají trochu zažloutlé, možná to je následek jater namáhaných častým onemocněním.

O kousek dále pozorujeme termity a jejich hrad, vyšší, než jsme my. Je to první delší zastávka a teče z nás pot proudem. Další zastávkou je gumovník: tady vidíme, že tudy Sami nejde poprvé. Na stromě je už několik zahojených zářezů, Sami udělá o kousek níže nový. Bílou vytékající šťávu nabere na list a rozetře prstem do tenké vrstvičky, skoro neviditelné. Pak vytáhne zapalovač – ten má vždy hbitě po ruce – a list zahřeje. Průhledná rozetřená vrstvička opět zbělá a ztuhne, Sami ji sroluje v dlaních a má v ruce provázek – gumičku. Může ji natahovat klidně jako oděvní gumu, jen ji navléci do trenýrek.

Z dalšího stromu o kus dále odsekne kus kůry a pod ní odtrhne lýko. Za pár okamžiků dostává první z žen spletený lýkový náramek. Pokračujeme husím pochodem po neviditelné stezce. Procházíme kolem stromu palmového typu, Sami odsekává listy a rozdává je ženám. Každá si teď nese surovinu na výrobu čelenky. Sami za chůze skládá listy do různých vzorů, každá čelenka je jiná, některé jsou i dvojbarevné.

Když zrovna Sami nekouří, musí své prsty zaměstnat nějak jinak

Zastavujeme u jednoho z velikánů – není jich tady tolik, jak bychom očekávali. Ale když už nějaký je, tak je pořádný. Najednou přikládá Sami prst k ústům a nabádá nás k tichosti a opatrnosti. Prozatím jsme kromě termitů a motýlů jiné zvíře neviděli (slyšet je jich spousta, občas se až divíme, jak je možné, že původci všech těch zvuků nejsou vidět, ale hustá vegetace skýtá výbornou ochranu). Sami se blíží k pařezu velikosti člověka, z nejbližšího keře odsekává potichu asi metrovou tenkou větvičku, zbavuje ji listí, jen na konci jeden lístek nechá. Zároveň si přichystá ze silnější větve vidlici. Pak strčí tenkou větvičku do díry mezi kořeny pařezu, asi 10 cm široké a 5 cm vysoké, hloubka vidět není, ale Sami strká větev asi půl metru dovnitř. Pomalu ji vytahuje – a nic. Sami tedy poplivá větvičku a zkouší to znovu: strčit, trochu potřást a pomalinku vytahovat.

A za lístečkem na konci větvičky teď vypochoduje z díry hnusný chlupatý osminohý tvor, tarantule velikost mužské dlaně. Sami ji vidlicí přitiskne k zemi, druhou rukou ji stiskne v oblasti hlavohrudi a už ji zvedá. Ani se nesnažíme blíže se s ní seznámit, podle Samiho by nás její jed sice nezabil, ale nepříjemný by byl velice.

Ona to asi ve skutečnosti není tarantule, ale sklípkan. Tarantule potravu trhá, chlupatý sklípkan jí do těla vstříkne jed, který ji rozloží a natráví ještě před sežráním. Anglicky jsou sklípkani prý Tarantulas, takže nám Sami možná říkal sklípkan, ale my rozuměli tarantule.

Sklípkan

Když Sami sklípkana/tarantuli pustil, hned zalezla zpět do své díry. Náš obdiv Samiho znalosti zdejší přírody ještě vzrostl. I podle jeho mačety by mu slušela přezdívka Krokodýl Dundee. Možná byl film natočen podle něj a jen pro zachování anonymity skromného Samiho je děj přenesen do Austrálie.

U dalšího velkého stromu zkoušíme pralesní morseovku. Tři rány – ztratil jsem se, dvě – jdu ti na pomoc, diskutují mačetami na kořenech stromu Sami s Frantou. Dalším zajímavým stromem je Pau brasil. Vypadá, jakoby měl sloupanou kůru, ale to, co vypadá jako obnažené lýko, je ve skutečnosti kůra. Tento strom je vzácný natolik, že když se po objevení Jižní Ameriky začal dovážet do Evropy, dal celé Brazílii jméno. Palma palmito sice tak vzácná není, zato má chutný nejvyšší výhonek, už jsme jej na hotelu jedli jako salát. Jíst se dají i paraořechy, ten, který nám Sami ukazuje, ale ještě není zralý. Paraořech je plod velikosti slušného kokosáku, uvnitř má asi dvacet menších ořechů a ty teprve obsahují nám známá jádra.

Pralesní morseovka

Nezralý paraořech

Jdeme už docela dlouho, většinou po rovině, cestou překonáváme několik potoků, buď přeskakujeme, přejdeme po kamenech nebo jednou musíme přejít po kmeni povaleného stromu. Vypadá to ne úplně bezpečně, první odvážlivec hned padá nohou do bahna, Sami tedy po stranách klády zabodá hole, pak už to jde lépe.

Sami předvádí strom, jehož pryskyřice se dá použít na vykuřování hmyzu – po zapálení voní jako kadidlo. Dá se zapálit i v dešti, když je vše ostatní vlhké. Na dalším stromu je hliněné hnízdo, vypadající jako 1,5 metrů dlouhé termitiště. Po zabouchání mačetou nevyběhnou temiti, ale desetitisíce droboulinkých pavoučků na hranici viditelnosti, jeden vedle druhého, lezou i přes sebe navzájem, povrch hnízda je naráz jako oživlá amorfní příšera. Sami si je roztírá po tváři – ochrana proti komárům a zároveň maskování lidského pachu, pavoučky používají lovci jdoucí na lov.

Kadidlo na vykuřování hmyzu

Z fauny vidíme jen hmyz, hlavně motýly, ale i brouky a pavouky. Motýli jsou velcí a pěkní, ale jen za letu. Při usednutí složí křídla k sobě a jejich viditelná strana je spíše maskovací. Pavouci sice pěkní nejsou, velcí proti našim jsou také. Když jednoho vezme Sami na mačetu, skoro se mu na ni nechce vejít, a to má list mačety aspoň 10 cm široký.

Rozpětí nožiček jistě přes 10 cm

Mezi dvěma stromy je pavoučí síť a v ní minimálně několik kilogramů listí a tlejícího odpadu. Vlákna jsou prý tak pevná, že by udržela i mnohem větší zatížení. Pavučina tohoto druhu se používá i průmyslově na výrobu neprůstřelných vest pro policii. Co hodinu se stříkáme repelentem proti komárům, ale stoprocentně nás stejně neochrání, občas nás něco štípne, musíme věřit našem Lariamu.

Z takovýchto pavoučích sítí se prý průmyslově vyrábí neprůstřelné vesty

Občas nám Sami předvede i něco akčního, třeba když během necelých pěti minut vyrobí funkční kopí z obrovitého listu zvláštního druhu palmy, jejíž listy rostou jakoby z pozemní růžice, dosahují několikametrové délky. Sami usekne jeden tento list, z jeho „čepele" oholí vybíhající složené listy a získává tím naprosto dokonale rovnou hůl dlouhou několik metrů. Tenčí konec zaostří mačetou do špičky, do silnějšího konce vysekne drážku a vloží do ní list složený jako stabilizační křidélka. Franta neúspěšně zkouší trefit termitiště, ale mine, prý kdyby tam stál Pepa, tak by trefil lépe.

Kromě tarantule patří k nejzajímavějším zastavením předvedení liány s pitnou vodou. Liána tloušťky menšího kmínku visí přes cestu ze stromu na strom. Sami ji rozsekne, z jednoho získaného konce oddělí mačetou rychlým sekem ani ne metrový kus a zvedne jej do výšky. Má co dělat, získané poleno je nezvykle těžké, je totiž plné tekutiny, která teď proudem vytéká. Řadíme se rychle do řady, každý chce zkusit, jak chutná, ale rychlost je zbytečná, liána teče jak bezedná, úplné „Hrnečku, vař!". Voda je bez chuti a zápachu, trochu jako destilka, možná je to i její teplotou, která je samozřejmě stejná jako teplota okolí, tedy kolem čtyřicítky. To moc nechutná žádná voda. Ale smrt žízní by v pralese asi zkušenému turistovi s mačetou po ruce určitě nehrozila.

Liána s pitnou vodou, aneb "Hrnečku, vař!"

Začínáme být trochu unaveni, přece jen jsme už ušli kus cesty, ne úplně ideálním terénem. Samiho doporučení na pevné boty bylo oprávněné, později občas sleví z požadavků, ale jakmile se jde do pralesa, skoro vždy to je na tenisky, sandály (byť pevné) nestačí. Zato dlouhé nohavice a rukávy kromě něj nemá nikdo. Naštěstí, sice bychom byli lépe chráněni před Anophelles, ale dříve než malárie by nás zahubilo horko. Obvykle máme bermudy a trička, což je rozumný kompromis mezi ochranou před hmyzem a extrémní teplotou a vlhkostí. Sami jako jediný má kalhoty a dlouhý rukáv. Je sice více zvyklý na toto počasí, ale zpocený je taky. Ovšem tak jako my ne. Naše oblečení by se dalo ždímat, nemáme na sobě ani kousek suchý.

Sice už se asi blížíme zpět k našemu srubu, kromě Samiho nikdo neví, kde jsme, ale ještě jedno zajímavé zastavení nás čeká. Na palmách Moriche jsou asi centimetrové kuličky – těžko říci, zda plody nebo novotvary chránící listy před škůdci jako naše duběnky. Ale když se kulička rozlouskne, je celá do posledního místečka vyplněná tlustým bílým červem. Sami jednoho opatrně vydloubne a nabídne k ochutnání. Tito červi jsou významným zdrojem proteinů pro místní obyvatelstvo, ale jejich ochutnání zaživa vyžaduje jistou dávku sebezapření.

Dobrou chuť!

Já svému žaludku věřím, strkám červa do úst a zkousnu. Červ praská a vytéká z něj příjemná hustá šťáva. Sami vyndá z další kuličky druhého červa, nikdo se dobrovolně nehlásí, ale Štěpánka nakonec podléhá soustředěnému psychologickému tlaku ostatních a zřejmě nerada ho rychle (ale statečně) bez velkého kousání polyká. Shodujeme se spolu, že šťáva z těla červa chutná po mléku z kokosových ořechů a že je v podstatě dobrá. Červ může být pochoutkou, člověk se jen musí oprostit od evropských předsudků.

Neuplynuly ještě ani čtyři hodiny a vracíme se příjemně unaveni zpět do srubu. Bohužel nejde zrovna generátor, tedy ani elektrika, tedy ani větráky. Strháváme ze sebe mokré oblečení a věšíme je na palmy před verandou. Nejlépe je pod sprchou. Před teplem nejde uniknout, až když se po chvíli objeví Sami, zařídí spuštění generátoru a větráky nám trochu uleví.

K obědu je mimo jiné včerejší smažený kajman. Je to pro nás trochu zklamání, hlavně pro ty, co už krokodýla jedli. Možná kajman není tak chutný jako krokodýl, nebo se v našich trochu provizorních podmínkách nepovedla úplně příprava, ale asi největší vinu má použitý palmový olej. Maso je poměrně tuhé a hlavně načichlé palmovým olejem, který většině Evropanů nechutná. Když se k tomu přidají vzpomínky na včerejší noční drastický lov, zůstává po obědě dokonce pár kousků masa v míse.

Mezitím Sami bere oddělenou kajmanovu hlavu a vysekává z čelistí špičáky pro nás na památku. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Kdybychom měli více času, pomohli by nám mravenci, ale takhle musí Sami každý zub složitě vyseknout z čelisti a mačetou očistit od zbytků tkání.

Odpoledne nám Sami říká, že stačí lehčí oblečení a boty, nečeká nás nic náročného. Usazujeme se do lodí (ze kterých se vždy musí nejdříve vybrat voda skořápkou kalebaši) a vyrážíme na řeku, proplujeme pod naším srubem a plujeme zpět stejnou trasou, jakou jsme včera připluli. Proplouváme soutokem, kde jsme včera pozorovali delfíny a kousek před ním přirážíme ke břehu, teprve po přiražení vidíme nenápadnou stezku, kterou jsme dříve nevnímali. Břeh zde není tak strmý, jako jinde, to ale znamená, že terén je vlhčí, místy jsou v pralese tůňky nevábně páchnoucí vody, kolem kterých bzučí komáři. Rychle vytahujeme repelenty, bez kterých nedáme ani ránu, ale ani repelenty nechrání před dotěrnými komáry stoprocentně. Skoro litujeme, že jsme jen v lehkých tílkách, stejně i boty bychom unesli plné, v sandálech se nejde nejlépe.

Orel na čekané

Sami je oblečen tradičně, v dlouhém. My nedostatky repelentů doháníme zběsilým plácáním po obnažených částech těla. Naštěstí nejdeme nijak daleko. Sami nás dovedl k obrovskému stromu, největšímu v širokém dalekém okolí. Není ani tak starý, jakou jsou některé stromy u nás, protože zde vše roste mnohem rychleji, ale výškou a obvodem kmene překonává všechny stromy, které jsme kdy viděli. Aby se udržel v půdě často podmáčené záplavami, má široké ploché kořeny typické pro tropické velestromy. Mezi jednotlivými deskami těchto kořenů jsou krásné schovávačky, do kterých by se vešel nejen jeden člověk, ale hned celá skupina. Obejití stromu dokola je pěkná procházka, zkoušet, kolik lidí by objalo kmen, by zde naprosto nešlo, už kvůli tvaru kořenů by k tomu bylo zapotřebí mnohem větší skupiny, než je ta naše.

Pralesní velikán

Snažíme se odhadnout výšku stromu, ale to nelze, protože korunu nevidíme, horní patro tropického pralesa je tak husté, že koruny stromů vytvářejí nepropustnou clonu, skrz kterou není vidět. Vracíme se stejnou cestou, opět kolem tůní s komáry, jsme rádi, že užíváme pravidelně lariam, a že nemáme problémy, na které si občas někdo při jeho užívání stěžuje. Poslední prášek polkneme o Vánocích, snad si při tom vzpomeneme, kde jsme jej potřebovali nejvíce, kde bylo riziko malárie nejakutnější, tedy na tyto dny v Amazonii.

Vracíme se čluny na soutok, kde zastavujeme a pozorujeme růžové delfíny. Franta s Pepou zkoušejí chytat ryby na své profesionální vybavení, ale úspěšnost je nula. To Štěpánka po obědě chytla pár piraní přímo z našeho mola na bambusovou tyč s kusem kuchyňského odpadu jako návnadou.

Chvíli to trvá, snad že je takové teplo, ale delfínům se dnes moc nechce. Až když popojedeme kousek dále, objevují se první skokani. Sice už nejsme ve stínu, jako před chvílí, ale zase něco vidíme. Delfínů zde musí být mraky, neuplyne pět vteřin, aby nějaký nebyl vidět při nádechu nad hladinou. Bohužel se nedá odhadnout, kde se který vynoří příště, takže pro kameramany a fotografy to je velmi stresující situace. Každý by chtěl mít tuto vzácnost na kameře nebo fotoaparátu, ale buď se musí nechat zoom na pokoji, pak je ale delfín jako tečka uprostřed široké hladiny, nebo se záběr přiblíží, ale pak se zase jistě delfín do záběru nestihne zachytit – než se dostane do záběru, je již pod hladinou. Největší zážitek z pozorování tak mají ti, kteří na záznam rezignovali a užívají se jen obyčejného pozorování těchto sladkovodních savců.

Vyrážíme dále, delfíni nás ještě chvíli sledují, ale když se dostáváme do asi mělčích vod, skoků ubývá. Zamíříme tentokrát na místa, kde jsme ještě nebyli. Vplouváme do jednoho z ramen řeky, břehy jsou zde nízké a celkem blízko sebe, můžeme tak sledovat život po obou stranách, tedy hlavně ptáky. Zahlédneme ve větvích párek modrých ledňáků, náš průvodce zpomaluje a otáčí loď, abychom se mohli kousek vrátit a pestrého ptáka si vyfotit. Při otáčení zajedeme do květu vodního hyacintu, nebo co to vlastně pokrývá hladinu u břehu, dostáváme se těsně ke břehu, čímž vyplašíme vyhřívajícího se kajmana, o kterém jsme neměli ani tušení. Kajman se s prudkým šplíchnutím vrhá do vody, tím kromě nás vyplaší i jednoho z ptáků, druhý ale zůstává sedět a pózuje.

Jedno z úzkých ramen Amazonky

Modrý ledňák

Bílé volavky jsou nejvíce viditelnými ptáky

A jsou i nejelegantnější

Plujeme pár desítek minut, řeka se zde klikatí, občas mineme ústí některého z přítoků, obvykle zarostlé vodním rostlinstvem. Řeka se najednou rozšíří, skoro máme pocit, jako bychom se vrátili do hlavního toku, ale zdání klame. Přeplujeme na druhou stranu a vidíme na strmém břehu osamělý dřevěný domek. Pod ním je primitivní molo, na něm dvě dívky, malá a větší, myjí v řece nádobí. Přirážíme ke břehu, zdravíme a vystupujeme po prudké stezce k domu.

Tomu říkám prostorná kuchyně

Dům stojí opět na kůlech, za domem je malá ohrádka se špinavým malým prasetem a za ní zeleninová zahrádka – vyřazená kanoe na kůlech naplněná hlínou, ve které si rodina pěstuje základní zeleninové suroviny do jídel. Později zjišťujeme, že takto řešené zahrádky jsou zde běžné, asi je to ochrana před hlodavci a jinými zvířaty.

Zahrádka v kanoi

My se jen letmo přivítáme s domácí paní, přidávají se k nám dvě děti, jeden menší kluk má na krku velkou červenou bouli. Procházíme neudržovanými pozůstatky vyčerpaného pole, teprve za ním je políčko současné. Převažuje maniok, jen mezi ním občas velice bídná kukuřice. Políčka se brzy vyčerpají, musí se vždy včas vymítit nebo vypálit část pralesa (zde už měli čerstvě vypálenou louku připravenou), kde se vysadí kukuřice, které se první rok ještě relativně daří. Druhým rokem už převažuje maniok, kukuřice živoří. A třetím rokem už pole téměř neplodí. Tak to vypadá s nejnedoobhospodařovávatelnějšími půdami (a pak že se v běžné češtině čtrnáctislabičná slova nepoužijí...).

Sami vytrhává rostlinu manioku a odsekává jednu kořenovou hlízu. Oseká ji mačetou, abychom viděli dřeň, která je ale v tomto surovém stavu poměrně prudce jedovatá. Musí se zbavit tekutiny lisováním, právě šťáva je nejjedovatější. Vylisovaná dřeň se strouhá, znovu lisuje a pak se z ní teprve dělá mouka používaná jako příloha k jídlu. Také nám ji v hotelech nabízejí, ale nám zhýčkaným Evropanům nechutná.

Vracíme se k domu, právě se vrátil pan domácí, dává se do řeči se Samim, spolu s manželkou diskutují nemoc svého syna, Sami jim radí, které rostliny by mohly bouli vyléčit, my to vidíme dost skepticky, spíše by to chtělo kluka popadnout a odvézt do Manaus k doktorovi do nemocnice. Muž ukazuje i své poraněné lýtko, před pár lety ho poranil had – Sami říká kobra, což je nám divné, kobra přece je jedovatá a tak velké zranění by nezpůsobila. A v Amazonii kobry nežijí. Ovšem ukazuje se, že ve zdejší portugalštině znamená cobra obecně hada, takže se pravděpodobně jednalo o anakondu.

Pár má celkem 10 dětí, to už stačí na to, aby jim státní správa zřídila v místě (tedy doma) školu s učitelem a snad mají brzy dostat i počítač. K tomu ovšem budou potřebovat generátor, protože elektrika tu samozřejmě není a ani generátor nevidíme. Pozorujeme v dálce hejno malých zelených papoušků, jak si na noc obsazují korunu jedné z palem, jsou ale tak vzdáleni, že spíše jen tušíme, že to jsou papoušci. To kolibříka vidíme jasněji.

Začíná se stmívat, a zatímco Sami si nerušeně vykládá se známými, my fascinovaně sledujeme barevný západ slunce. Část výpravy nervózně čeká v loďce, ale naše půlka pozoruje představení nad řekou. Domů se vracíme stejnou cestou již za tmy (s mezipřistáním v plovoucím obchodu u soutoku řek, pivo a kola jsou zde levnější než v supermarketu v Manaus), naštěstí máme opět baterky, takže k molu trefíme. Usínáme brzy a ani nevíme, kdy vypnuli generátor.

Slunce zapadá

A pro velký úspěch ještě jednou

Pokračování za týden.

Video je stejné jako u dalších částí: