Amazonie I – Cesta dvoubarevnou řekou

Amazonie – s polárními oblastmi asi poslední místo na zemi uchráněné vymožeností civilizace. Skrz pouště vedou dálnice, z Mount Everestu bývalý pražský primátor volá mobilem svým PR manažerům (nic proti jeho výkonu - klobouk dolů), rákosové domy na plovoucích ostrovech pletených z totory uprostřed jezera Titicaca jsou osvětlovány solárními panely, aby si indiáni Uros mohli večer uvařit, když přes den se musí věnovat turistům. Zbývají póly, pak snad ještě Gobi, částečně Sibiř s Kamčatkou. A Amazonie, nekonečný prales v povodí Královny řek, zelené plíce planety. Ale i tady už proniká civilizace, naštěstí jen do úzkého pásu pobřeží řeky a jejich nesčetných přítoků, slepých ramen a zátopových bažin.

Nejsou tady tisícileté památky, nelze počítat se stády divokých zvířat jako v afrických národních parcích, nešplhá se tu do prudkých svahů s očekáváním neskutečných výhledů. Přesto je to místo i pro zhýčkané cestovatele neuvěřitelně zajímavé. Jen málokde je pocit sounáležitosti s přírodou tak intenzivní. My jsme si to ověřili na podzim 2006. Už jsem zde o tom všem psal, ale v dřevních dobách blogu nebylo možné přidávat fotky. Text tedy ponechávám skoro v původní podobě, zato přidám pár fotek. Bohužel mně jeden foťák ukradli v San Salvadoru a druhý zničilo teplo a vlhko, takže vše je foceno jen přes videokameru. Omluvte proto tomu odpovídající kvalitu.

Východiskem pro návštěvu Amazonského pralesa je nejčastěji brazilské město Manaus, slavný amazonský přístav, který však neleží na Amazonce, ale na jejím největším přítoku Rio Negro. Amazonka pramení v Peruánských Andách, pár set kilometrů od Tichého oceánu, kam ji Andy nepustí a řeka se tedy vydává na více než 7000 kilometrů dlouhou pouť do oceánu Atlantického. Od brazilských hranice se jí říká Solimoes, až právě u Manaus po soutoku s Rio Negro, po Svatbě řek, je z ní definitivně opět Amazonka. Už z letadla při letu do Manaus je vidět nekonečnou zelenou plochu amazonského pralesa, chvíli před přistáním pak i setkání hnědé vody Solimoes s černými vodami Ria Negra. Protože mají různou teplotu, rychlost i hustotu, plynou společně vedle sebe bez smíchání ještě desítky kilometrů pod soutokem jako dvojbarevná modročerná a žlutohnědá stuha vinoucí se zelenou plání.

Svatba řek, setkání hnědé vody Solimoes s černými vodami Ria Negra

Po ubytování v hotelu Pavel navrhnul, abychom se o volném odpoledni před zítřejší výpravou do pralesa jeli vykoupat do Rio Negro na nejznámější místní pláž. Ale když jsme ve smluvenou dobu přišli před hotel, byl jediný, kdo neměl plavky. Hned se vrátil do pokoje převléci se, ale my jsme se zatím dohodli, že koupání ve špinavé řece může být velmi riskantní a až na čestné výjimky jsme se šli z plavek zase vysvléci, čímž jsme Pavla dokonale zmátli. Bylo to jak v černobílé grotesce, postupně jsme se oblékali a svlékali z plavek.

Konečně po dvacetiminutovce převlékání se pouštíme dolů hlavní třídou, kde zrovna probíhají trhy. U jednoho ze stánků testujeme různé druhy džusů (nejlepší je suco caju, džus z kešu, a suco cupuaçu), se žbluňkajícími břichy pokračujeme až na konec třídy, kde začíná několik set metrů dlouhá zóna autobusových stanovišť. Hledáme, odkud pojede naše 128-čka, po pár minutách se skutečně náš autobus objevuje a na naše znamení zastaví. Nastupujeme do poloprázdného vozu a platíme jednotné jízdně u turniketu před průvodčím, který nás teprve propustí dále.

Cesta trvá asi 3/4 hodiny, autobus se stále více plní a plní, ale Brazilci neztrácejí dobrou náladu ani v přeplněném prostoru. Chvíli jsme nemohli pochopit neustálé přemisťování pasažérů z přední části do zadní, která byla evidentně ještě plnější, než jsme přišli na to, že se vystupuje pouze zadními dveřmi. Signál k zastavení se dává obvyklým brazilským způsobem – obyčejným provázkem taženým nad našimi hlavami až ke zvonku u řidiče. Vrcholem jízdy je teenager v in-line bruslích, na kterých se tlačí přes nohy spolucestujících celým autobusem odpředu až dozadu, kde po několika stanicích vystupuje, či spíše vyjíždí z autobusu. Bez jediného protestu kohokoliv, spíše za mírných usměvavých sympatií svých objetí s přejetýma nohama.

Vystupujeme u pláže na břehu řeky Rio Negro, která je zde jen 8 kilometrů široká, přestože o pár desítek kilometrů níže se rozšíří na 20 kilometrů. Samotná Amazonka je například v deltě široká 320 kilometrů. Prostě zde platí na řeky trochu jiná měřítka. Na večeři zůstáváme v jedné z plážových rybích restaurací, slibovanou piraní polévku sice nemají, ale rionegerské ryby nejsou špatné, přestože mořské jsou lepší. Zdržíme se déle, než jsme plánovali, protože se spustila tropická bouřka, naštěstí asi jen třicetiminutová. Vypadl proud, takže placení je ještě delší než jindy – v Brazílii se platí zvláštním způsobem, číšník složitě spočítá útratu, vezme bankovku, odkráčí ji uložit do kasy a sehnat drobné nazpět, vrátí se k pokladně a pak teprve stejným způsobem vyřídí dalšího hosta, pokud mezitím neobslouží někoho jiného. Stůl s šesti platícími mu tak zabere i půl hodiny.

Pláž u Rio Negro, která je v tomto místě 8km  široká

Už jen trochu mží, vydáváme se k zastávce autobusu a za hodinku jsme na hotelu, kde ještě dnes musíme přebalit zavazadla do nitra Amazonie, kam nepojedeme se všemi bágly. Ty nepotřebné na nás počkají na hromadě v hotelové recepci. Pro jistotu balíme i šest dvojlitrovek vody z hypermarketu Carrefur, ale později se ukáže, že to nebylo nutné, v Amazonii budeme mít k dispozici zásobník s chlazenou vodou. Ale už se stalo.

Ráno po chvíli zmatků konečně dorazil Sami - exotický domorodec (i když původem z Britské Guayany). Když výjimečně odloží pestrobarevnou rasta-čepičku, účesem připomíná Franka Zappu, občas jsme mu místo Sami řekli Frankie, ale brzo jsme si zvykli oslovovat ho správně.

Sami, místní znalec amazonského pralesa, věčný kuřák, šest vyléčených malárií

Taxíky jedeme k jeho agentuře, vystupujeme, ale protože očekávaný minibus není, opět po 15 minutách nastupujeme do stejných taxíků a pokračujeme do přístavu. Sami nás nejdříve provádí po místním rybím trhu, poprvé vidíme piraně (mrtvé). Zaujaly nás ale i jiné ryby, hlavně různé druhy ryby, které Sami říká catfish, tedy „kočičí ryba", ale podle vzhledu to jsou různé druhy sumců a sumečků. K vidění jsou i obrovské ryby, ale z těch největších, které dorůstají i délky několika metrů (největší sladkovodní ryba Arapaima dorůstá až 3 m a váží přes 200 kg), už zůstaly jen filety rozměrů půleného prasete a pár tvrdých bíločerných šupin o velikosti menšího mobilu (samozřejmě tenčích).

piraňa

A ještě jedna piraňa, trochu jiný druh

Dlouho jsme nevěděli, že "catfish" je vlastně sumeček

Sami nás nalodil na loďku právě pro náš počet pasažérů, ale sám někam zmizel. Vyplujeme pár metrů od břehu, abychom nepřekáželi dalším loďkám, neustále připlouvajícím a odplouvajícím, tam kapitán vypíná motor (hrozně smrdí, tedy ten motor, ne ten kapitán, a tak při chodu na místě hrozí akutní nebezpečí udušení) a nechává nás smažit na slunci. I ve stínu pod plátěnou střechou loďky je 36 stupňů. Morálka uvadá s každou minutou. Celkem se pečeme v rozpálené loďce více než hodinu. Konečně se na břehu objevuje Sami s několika pomocníky a začíná nakládání zásoby na 4 dny v pralese. Když je konečně lodní příď zaplněna melouny, ananasy, vajíčky, nějakým masem, pivem, velmi důležitou caschasou (kukuřičná pálenka, základ pro koktejl caipiriňu) a dalším proviantem, potřebujeme všichni tak nutně na záchod, že opět vystupujeme a žádáme Samiho o zprostředkování návštěvy nejbližšího stánku s WC.

Na Rio Negro konečně vyplouváme až odpoledne. Loď má výkonný motor, když jej kapitán vytúruje do obrátek a kolem nás začíná konečně proudit vzduch, všichni si oddychneme. A občasných pár kapek rozrážené vody stříkající kolem nás (a i trochu na nás) jen přivítáme. Netrvá dlouho a spatříme před sebou kalný pruh řeky Solimoes. Jsme na fascinujícím soutoku žlutohnědé Solimoes a černé Rio Negro. Rio Negro má 22 stupňů, Solimoes je o 6 stupňů teplejší, rozdíl teplot si zkoušíme a opravdu jsou místa, kde ponoření rukou na obou stranách loďky znamená různé teploty. Vody obou řek jsou odděleny ostrou klikatou hranicí, která zvolna mizí až po desítkách kilometrů níže po proudu Amazonky.

Setkání hnědé vody Solimoes s černými vodami Ria Negra

Žlutohnědá Solimoes, černomodrá Rio Negro, od soutoku už jen Amazonka

Soutok je pochopitelně populárním cílem turistů i místních, navíc řeky jsou zde významnými dopravními tepnami, proto je na soutoku pořád několik lodí různé velikosti, ať už čistě vyhlídkových nebo dopravních, převážejících obyvatele z Manaus do vnitrozemí Amazonie a naopak. My jsme se zdrželi asi 10 minut a pokračujeme dále proti proudu Solimoes. Zakotvíme u malého přístaviště, Sami zorganizuje nosiče, kteří naloží naše zavazadla na kolečka a vyvezou je po svahu nad břeh řeky. Kolem stojí domy na kůlech, zřejmě kvůli zvyšování hladiny řeky v období dešťů (v těchto místech se zvedne hladina až o 15 metrů!) a jako obrana proti hadům.

To je veget, bágly nám vezou na kolečkách

Teplota se blíží čtyřicítce, marně hledáme kousek stínu, slunce zde skoro na rovníku svítí kolmo shora a stíny nejsou. Konečně nasedáme do mikrobusu, který nás převeze asi 40 km k jednomu z ramen Amazonky. Klimatizace nestíhá chladit rozpálený prostor, raději otevíráme okýnka. Sami si samozřejmě hned zapaluje cigaretu. Někdo si dovolí protestovat, ale Sami klidně odpovídá naprosto odzbrojujícím argumentem, na který nenalézáme odpověď: „I need it." („Potřebuju to."). Ovšem z jeho úst to zní skoro mile a nikdo se na něj nedokáže zlobit.

Projíždíme po asfaltce (!) krajinou, kde první zárodky pralesa střídají pastviny a jezírka porostlá obrovskými koly Viktorie královské (Victoria Regia nebo Victoria Amazonica). Mylně se domníváme, že Amazonie bude plná tohoto „leknínu", proto ani nežádáme zastavení, dále je ale už nepotkáme. Škoda. Pomalu si zvykáme, že všude převládá zelená barva. Bude tomu tak po několik následujících nezapomenutelných dnů.

Po necelé hodince zastavujeme u mostu přes řeku, která zde má „normální" šířku, na jakou jsme zvyklí u našich řek. Kotví zde několik hausbótů, u jednoho z nich nás čekají naše dvě loďky. Tento plovoucí dům je zároveň samoobsluhou, ve které je možné koupit pod jednou střechou vše nutné k přežití na řece. My už ale skoro vše máme, čeká nás však delší cesta po vodě, proto využíváme dřevěné budky s toaletou (klasická porcelánová splachovací mísa, ústící ovšem do řeky). Nakonec neodoláme a kupujeme si aspoň studené plechovkové pivo (pilsener type) a vodu v PET lahvích. Nasedáme do lodiček, naštěstí opět s plátěnou střechou, která zabraňuje slunci v našem úplném vysušení. Vyrážíme na řeku kolem dalších plovoucích domů, před kterými jsou plovoucí zahrádky i s (plovoucími) domácími zvířaty.

Plovoucí Smíšené zboží

V plovoucích domech žijí i domácí mazlíčci

Z nějakého důvodu je naše loď rychlejší, brzy ztrácíme druhou loďku z dohledu. Prozatím jsme v relativní civilizaci, břehy řeky jsou místy obdělávané, na loukách se kolem občasných farem pase dobytek, krávy jsou trochu vyzáblejší než u nás, vypadá to spíše na nějaký druh zebu. Když se ale ráchají ve vodě, vypadají zase jako vodní buvoli. Nebo jsou to různé druhy, těžko říci. Pastvin po stranách postupně ubývá, více se objevují zárodky pralesa. U břehů občas stojí bílá volavka, někdy i šedá, ale těch je méně. Barevní ptáci ve větvích skloněných nad řeku jsou asi ledňáčci (ti menší s převažující žlutou barvou) a ledňáci (ti větší, více do modra).

Hovězí dobytek, vypadá vychrtle, ale steaky z něj jsou skvělé

Najednou náš domorodec řídící loď sníží otáčky na tiché minimum a ukazuje na nenápadnou kládu u břehu – kajman o nás prozatím neví, ale když nás uslyší, rychle se uklidí do vody, kde se cítí přece jen bezpečněji. Během deseti minut objevíme ještě několik kajmanů, dokonce se naučíme je na břehu poznat i sami, což není pro nezkušené oči tak jednoduché, jak by se zdálo. Zdejší kajmani obvykle nepřesahují dvoumetrovou délku (jinak prý dorůstají až 4,6 m), z člověka mají respekt, ale potkat je ve vodě by nemuselo být zrovna příjemné. Po březích je jich plno, dokonce i velmi blízko lidských obydlí.

Optika kamery bohužel focení nestíhá, proto je z kajmana jen šmouha...

Kajman (pozítří podobného dvoumetrového ulovíme a dáme si ho k obědu)

Když si myslíme, že už dokážeme objevit vše, upozorňuje nás průvodce na půlmetrové želvy na pahýlech stromů trčících z vody jen pár metrů od nás – my bychom si jich opět nevšimli. Ptáků je možno vidět při troše pozornosti opravdu hodně. Kromě ledňá(č)ků a volavek jsou zde třeba ibisové různých barev včetně nezvykle pestrých, kormoráni, nějaké kachny, ve větvích lítají „krocani" s korunkami na hlavách a samozřejmě nad hlavami nám krouží dravci, supi (či lépe řečeno kondoři – často se to plete) i jiní, asi to budou orli.

Podle konců křídel to asi bude nějaký menší druh kondora

Na chvíli vypínáme motor na soutoku dvou říčních ramen, abychom počkali na opozdilce. Najednou něco skočí po pravoboku – dostali jsme se do hejna růžových sladkovodních delfínů (delfínovec amazonský), to znamená, že pod námi je asi 120 metrů vody, jinak by tu nežili. Delfíni se nečekaně vynořují v různých vzdálenostech, někdy i celkem blízko nás, vždy s velmi elegantním prohnutím. Jejich růžová barva je velmi neobvyklá, ale ne všichni jsou stejní, vidíme odstíny od světle skoročervené až po standardní šedou.

Růžoví sladkovodní delfíni, už poměrně vzácní a na pokraji vyhubení, jejich čínští příbuzní pravděpodobně vymizeli

Hluk motoru druhé lodi je vyruší, kolegové mají smůlu a nevidí už nic. Průvodce Sami (s neodmyslitelnou cigaretou) si přesedá k nám, aby nás zatížil a druhou loď odlehčil, dále už plujeme spolu. Mineme civilizovanější údolí s plovoucím obchodem a několika farmami na mírné vyvýšenině nad řekou, dostáváme se ale brzy opět do pralesa. A po další skoro půlhodině konečně vidíme na levém vysokém břehu zelený srub a vedle něj dřevěnou vyhlídkovou věž – jsme u našeho dočasného útočiště. Přirážíme k molu a po strmých provizorních stupních vynášíme zavazadla nahoru ke srubu. Já to své s 12 kg vody navíc proti ostatním jen s vypětím sil. Ani nestačím vnímat, že procházím ananasovým políčkem.

Náš srub, tady budeme 5 dní bydlet

Pohled z verandy

Přístavní molo

Pokračování za týden.