Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) XIII

Jedli jste už polévku ze zimního melounu? Ne? A jaké jsou třeba chipsy z mořských řas ozdobené buráky a sušenou rybičkou do tvaru smajlíku? Co káva z mořské řasy? Nebáli byste se zkusit plody ze stromů a keřů v deštném pralese?

Pro jistotu jsem to vše místo vás vyzkoušel na sobě a na své ženě. A ještě i další pochoutky jsme si otestovali při cestě po Borneu, respektive po jeho malajské části. V Kota Kinabalu, hlavním městě státu Sabah, jsme hned první večer zamířili na místní tržiště. U chodníku tu ve stáncích ženy všeho věku prodávají různé pamlsky a sladkosti – vše zavařené do igelitových pytlíků, označené váhou a cenou. U každé hromady stejného zboží leží krabička se vzorky a není žádným prohřeškem ochutnat a nekoupit. Takže ochutnáváme a kupujeme jen to, co nám chutná, tedy sušené banánové chipsy a sušenky z rýžového těsta. Rýžové těsto nás docela zajímá, vypadá to na oblíbenou místní specialitu, i u domorodců jdou na odbyt nejvíce. Asi osmicentimetrová „loukoťová kola“ trochu našedlé barvy jsou mírně něčím podivným cítit, nedokážeme rozlišit, zda je to vůně, či náznak zápachu. Chutnají dobře, na první skus si sice říkáme, že to nebude nic extra, ale po dožvýkání zůstává v ústech vyloženě příjemná, těžko definovatelná příchuť, která nutí kousnout si ještě jednou. Kupujeme pro jistotu několik balíků, to musíme dovézt ochutnat domů.

Rýžové sušenky trochu poničené dlouhou cestou domů

Za sladkými laskominkami jsou trochu zastrčeny stánky se zeleninou, barvité a exotické. Po delší době tu na otevřeném tržišti můžeme opět ochutnat durian, s kterým by nás do hotelu (pro jeho úděsný smrad) nepustili. Ale to už jsme tu kdysi probírali (pamatujete – kolega to tehdy popsal jednoduše: „chutná to jak shnilé h…o“). Dnes nám chutná ještě více, než posledně, dokonce i má žena, která minule pohrdla, si pochvaluje. Z dalších produktů obdivujeme nejvíce mnoho druhů čerstvého zázvoru, šťavnatého a barevného, úplně odlišného od vysušeného kořenu prodávaného u nás. Asi proto nám tu vše zázvorové tak chutná (včetně limonády, kterou nám na hotelu dávají denně jako welcome drink).

Durian

Ale pravé smyslové orgie začínají až na břehu moře, v sekci fastfoodových stánků s rybami a mořskými plody. Sušené ryby ještě za pravou lahůdku nebereme, vnímáme je spíše jako páchnoucí zajímavost, ale o kousek dál už zapojíme všechny smysly a pořádně si to užijeme. Stánky tu tvoří nepravidelný čtverec kolem dlouhých řad improvizovaných stolů a lavic. Ty slouží všem stánkům jako jídelní zóna, známe to přece i z našich obchodních středisek – nakup si, kde chceš, sedni a jez. A ve stáncích desítky druhů ryb jak čerstvých, tak připravených jako polotovary. Takže kdo si chce koupit něco domů, vybírá z nepřeberného množství barev a velikostí čerstvých ryb, kdo se jde jen najíst, dá přednost předpečeným a napomádovaným filetům dodělávaným na všudypřítomných grilech na dřevěné uhlí či dřevo.

Nás jako suchozemce ještě více zajímají různé potvory a plody moře. Krevety od miniaturních až po tygří, humři a langusty, krabi, chobotnice, škeble, sépie a pak ještě další evidentně mořští živočichové, které ani nepoznáváme a neumíme pojmenovat. Nikomu nevadí focení, všichni jsou na nás milí a příjemní (i ten chudák, kterému do jeho koše vyhazujeme smradlavé zbytky durianu), každý se snaží prosadit ve zdejší konkurenci a prodat. Jedné místní krásce nakonec podléháme. Její stánek je poměrně monotematický, přesto neuvěřitelně pestrý a hlavně neodolatelný. Nabízí olihně (kalamáry) od pěti do třiceti centimetrů. Všechny napomádované a předpečené. Ty největší po jedné, nejmenší až po deseti kusech, vždy na dvojici paralelních špejlí (aby se neprotáčely). My vybíráme právě ty malé „babysquids“, deset asi za 50 korun. Usměvavá prodavačka nám dává vybrat, pak podává celý špíz dozadu k mámě, která jej dogriluje. Asi 5 minut opékání a potírání pomádou, pak vše uložit do sáčku (původně si to chceme odnést s sebou), přihodit malý zavázaný sáček s tekutým chilli a „dobrou chuť“. Bereme sáček, ale té vůni se nedokážeme ubránit a sedáme si ke stolu. Chilli necháváme, není jak je takto provizorně použít, ale není vůbec nutné. Kalamárky jsou prostě božské, měkké právě na skus, pikantně ochucené. A těch 5 kousků na každého docela stačí, i když nás mlsnost přemlouvá k opakování. Odoláme, večer chceme ještě do rybí restaurace.

Ty malé hnědé natěsnané válečky vpravo dole jsou naše olihně.

V rybí restauraci si dáváme menu. Na stole se postupně objevují: rybí polévka (tedy ta není nic moc), dušená rýže (neustále k dispozici na velké míse k doplňování), čaj (také nám bez pobízení dolévají), nějaká grilovaná zeleninka, něco jako spařený špenát (obojí líp chutná, než vypadá), pečená ryba (dobrá, čerstvá, kořeněná, s kostmi), krevety (vetší, vařené, špatně se loupají a jsou trochu nevýrazné), nasekaní krabi (minimum masa, krunýře a klepeta není pořádně kam odkládat, propadák dne), škeble (naopak docela chutné, příjemné překvapení) a pro odpůrce ryb kuře (to jsem ani nezkusil). Závěr: nejlepší byly škeble a také krevety docela ušly, ryba podle očekávání, krab zvolen omylem dne.

Kdo nevěří nabízenému menu, může si sám vybrat v akváriu, co by chtěl připravit k jídlu

Krab byl propádekem dne

U východu z restaurace stojí stánek se sklenicí, kde jako by byl uzavřen nějaký vetřelec, a spousta stejných krabiček. Prodávají tu kávu z mořské řasy (to je ten vetřelec). Dávají ochutnat, takže si po šálečku dáme. Na nás to je nějak moc sladké a kakaové, my jsme spíš na hořkou silnou kávu a tu nám řasa nenahradí, takže tady tržbu neuděláme.

Káva z řasy

V dalších dnech vyrážíme do přírody. Jedeme do vnitrozemí kolem nejvyšší hory Bornea i Malajsie, Gunung Kinabalu (4100m n.m.) do pralesní botanické zahrady a na visuté lávky v korunách stromů nad Poringem. Cestou stavíme na dalším místním tržišti, opět ty sušené ryby – opravdu ani zde nevoní. Zato si kupujeme známé a oblíbené sušené banánové lupínky (z ulice jsou vždy nejlepší, prodávají se i v supermarketech, ale ty se nedají srovnat). Vedle nich vidíme něco nového. Je to jedovatě růžové, vypadá to na polystyren a je to docela velké. Po chvíli domlouvání zjišťujeme, že jde o nějaký druh místních sladkých brambor, barva i polystyrenová struktura jsou naprosto přírodní. Kupujeme a zkoušíme – docela dobré, nasládlé. Ale na slaný sušený banán to nemá (ceny sáčků kolem 10 Kč).

Sušená chipsy z banánů a sladkých brambor

Botanická zahrada je pěkná a zajímavá, asi by se našlo pár zajímavých fotek s jídelní tématikou (minibanánky, kvetoucí zázvor, různé druhu prý bramborovitých rostlin s naprosto nepravděpodobnými listy a květy, „jahody“ rostoucí na stromě – bohužel vidíme jen jeden plod a každému je hloupé jej utrhnout a ochutnat), abych to nezahltil, jako zástupce vybírám jen strom s růžovým hroznem drobných růžových plodů na červených stopkách, které když dozrají, tak zčernají a po utržení jsou k nerozeznání od borůvky. A dokonce i tak chutnají, jsou výtečné a spořádáme jich několik hrstí. Snad jsou opravdu jedlé, jak nám tvrdí místní průvodce.

Netušíte někdo, jak se jmenuje tato plodina (vysoký keř nebo menší strom)?

Na oběd stavíme v restauraci, kde velmi mile překvapí polévka ze zimního melounu. Je samozřejmě doplněná i kuřecím masem, vývar ale bude skutečně melounový, silně kořeněný. Moc chutné, dávám si dvakrát. Ale zbývá místo i na normální oběd!

Polévka ze zimního melounu

Pokud se vám líbí ta kompozice na talíři, tak vězte, že to byl bufet a takto jsem si oběd naaranžoval sám.

Teď se přesuňme trochu jižněji, do města koček Kuchingu. Orientální atmosféru doplňuje pobřežní promenáda kolem řeky, kde je možné sehnat také všechno možné k ochutnávání. Jako zástupce vybírám chipsy s řasou, každý ozdobený dvěma buráčky v hnědé slupce a sušenou pidirybičkou. Ta je sice miniaturní, ale zasmrdí celý sáček a dá celým chipsů velmi specifickou vůni i chuť (rozumějte: „specifická chuť“ tu znamená, že jeden sáček stačí).

Chipsy s řasou, buráčky a rybičkou

Zato hustá polévka se směsí všeho možného, která slouží jako hlavní jídlo, patří k vrcholným gastronomickým zážitkům z ostrova. Pochutnáme si a ještě se i nasytíme. Odmítáme už večeřet jinde. Je tak hustá, že se jí převážně hůlkami, malá porcelánová lžička slouží spíše k podržení dlouhých nudlí pod hůlkami. Něco podobného známe z Indonésie a také tam jsme byli nadšeni. Takže odpouštíme donesenému čínskému pivu Ting Tao i to, že je z rýže (jak se dočteme na plechovce při velmi pozorném čtení).

Další cesta vede do pralesa k Lovcům lebek (kapradiny, bambus, oběd v pralese, rýžová pálenka a víno), ale to byla samostatná kapitola seriálu.

Oběd v pralese u Ibanců (kmen Dajáků) - Lovců lebek

Po návratu odpočíváme dva dny u moře a zase musím zmínit zdejší rodinnou rybí restauraci. Výborná, levná a s ochotnou obsluhou. Když při večeři začne pršet, majitelka pošle syna pro auto, ať nás odveze do našeho hotelu. Odvoz je zdarma, a když mu vnucujeme v přepočtu 50 Kč za čtyři lidi, tak se diví, proč a za co bychom měli platit, když už jsme udělali tržbu v restauraci dohromady asi za 300 Kč (opakuji – jsme čtyři a máme i nějaká piva a koly). A to jsme si ještě poroučeli „dražší“ jídla. Naše kalamáry na thajský způsob a kalamáry na černém pepři jsou lahodné a pikantní, křupavé a křehké, esteticky bezchybné.

Kalamáry na thajský způsob

Kalamáry na černém pepři

 Musím končit, sbíhají se mně sliny a kapou na klávesnici.

Dobrou chuť!