Amazonie - část 3

Náš srub stojí nad prudkým srázem tvořícím zde břeh řeky, nad úrovní hladiny v období dešťů - ta je vidět na usazených nánosech na větvích nižších stromů podél břehů. Do řeky vybíhá čtvercové molo, od něj strmá stezka s naznačenými schody a dřevěným zábradlím, z jedné strany les, z druhé pěstované ananasy (na rozdíl od asijských tyto mají plody na stopce vyrostlé až nad růžici listů). Na stromech podél chodníčku parazitují orchideje (žádná ale nekvete) a bromélie - ty kvetou pěkně.

PiraňaLibor Novotný

Terén v bezprostředním sousedství stezky je upravený, aby se šlo lépe, vede poslední úsek po dřevěných hatích. Při našich návratech několikrát zahlédneme půlmetrovou pestrou agamu nebo leguána, který se nám právě pod náš prkenný chodník bude schovávat, takže ji (ho) detailně neuvidíme. Před srubem je malá ohrádka, kde dříve chovali kajmana, ale protože je na to třeba mít drahou licenci od státu, rozhodli se majitelé chov kajmanů zrušit, vždyť v okolí je jich dostatek.

Srub (ecolodge) je dlouhý, čelní stěnou otočený nad řeku. Uprostřed je vchod do verandy, která se táhne skoro po celé délce srubu, jen vpravo je dům zakončen sprchou a vlevo kuchyní. Na verandě stojí dlouhý stůl, u stěny regál s pár knihami o Amazonii a zásobník s chlazenou vodou. Nad stolem velký ventilátor dělá horko trochu snesitelnější, ovšem pokud je zapnutý generátor. Z verandy vede patero dveří s barevnými dřevěnými papoušky do pěti pokojů, každý má dvojpostel a sprchu se záchodem, sprcha je sice s průtokovým ohřívačem, ale ten obvykle není potřeba. Klimatizace samozřejmě není, jen velký a výkonný ventilátor (možná by se uplatnil i u vznášedla).

Za srubem je vyprahlý ohraničený prostor a za plotem generátor, který vyrábí elektriku a čerpá vodu do zásobníku na věži nad srubem. Voda je prý z vrtu, ale raději se po jejím zdroji moc nepídíme, pít ji stejně nebudeme a na mytí snad nevadí. Na pohled vypadá docela dobře. Před verandou, jejíž venkovní stěnu tvoří sítě proti hmyzu, jsou vysazeny palmy a mladé stromky, prozatím nízké, nebrání výhledu na řeku. Opodál trčí z břehu nad řeku šikmý strom s bohatou korunou, pořád obsazený kondory. Asi je láká blízkost naší kuchyně a odpadky z ní.

Po vybalení se chystá oběd - je zde zajištěna celodenní strava, kousek odsud mají dům domorodí indiáni, kteří se o srub starají a ženy vaří turistům z přivezených zásob jídlo. Než nám připraví první jídlo, máme chvíli času a jdeme se podívat kousek za srub k vyhlídkové věži. Pod nohama se nám rozutíkají malé ještěrky, taktak si je stihneme prohlédnout, příliš se neliší od českých.

Hned za ohradou začíná prales a v něm je po pár metrech postaven jednopokojový srub jako základna vyhlídkové věže. Je vidět, že zdejší vlhké klima nedělá dřevu příliš dobře, stupně jsou zčásti nahnilé, ale jinak věž působí celkem solidním dojmem. Je až překvapivě vysoká, aby z ní byl dostatečný rozhled, musí být vyšší než okolní stromy.

Vylezeme do nejvyššího patra, naštěstí není přes vegetaci vidět dolů, závratě nemáme. Všude kolem je zelená plocha, samé koruny stromů, jedna vedle druhé, neprostupné, neprůhledné. Jen na jednom místě je ústí nějakého přítoku do hlavní řeky, tam je prales přerušen, a samozřejmě druhou půli výhledu tvoří řeka. Pod střechou z palmových listů mají hnízdo vosy, vzájemně se nevšímáme. Je horko, ale bude ještě hůř. Kocháme se výhledem, fotíme, natáčíme na kameru. Zpátky na zem se nám nechce. Plánujeme si, že tady musíme vylézt znovu ráno při východu slunce.

Dolů se slézá trochu hůř, ale jde to. Na oběd dostaneme smažené maso, asi kuře, k tomu špagety (studené), v druhé míse jsou brambory s kusy hovězího. Dvě mísy zeleninového salátu, k tomu meloun a ananas. K pití si dáváme plechovkové pivo, ale deficit vody doháníme hlavně ze zásobníku, voda se ani nestihne chladit.

Franta s Pepou, vášniví rybáři, si přivezli svoje pruty a snaží se z mola něco chytit. Bohužel amazonské ryby nejsou zvyklé na moderní evropskou výbavu. Přestože na bambusovou hůl s obyčejným háčkem se dá chytit cokoliv, hlavně piraně a sumečci, na dokonalé udice se nechytí nic.

Odpolední žár konečně opadá (místo 40^o je už jen 35^oC), můžeme tedy začít náš amazonský program. A na dnešek je plánován lov piraní. Většina přítomných žen nikdy ryby nechytala a lov piraní jim moc atraktivní nepřipadá, ale samozřejmě jedeme všichni. Sami s jedním domorodým indiánem mezitím připravili asi dvoumetrové pruty s třemi až čtyřmi metry vlasce, na konci s háčkem. Do obou loděk bereme plechovku syrového masa a vyrážíme na řeku.

Loďky míří k opačné straně řeky, tam není břeh tak strmý, naopak je zde mělčí voda s několika ostrůvky, místy rostou přímo z vody keře a stromy, takže asi zde mají ryby výhodnější podmínky. Bereme každý svůj prut, náš místní průvodce rozděluje kousky masa a my je napícháváme na háčky. Noříme nabodnuté maso do vody a průvodce čeřením hladiny napodobuje pohyb poraněné ryby, aby přilákal dravé piraně k hladině.

Chvíli se nic neděje, ale po pár minutách se z vedlejší loďky ozývá nadšený ryk, první záběr! A je to malá piraňa, do 10 cm. U nás nikdo nic, dokud nezačne chytat náš indián, tomu první piraňa netrvá snad ani minutu.

A pak to začne.

Všem začínají cukat jejich vlasce. Není potřeba žádného splávku, záběr je vidět i cítit přímo na vlasci. Musí se ale správně zaseknout, to je trochu problém. Když se zasekne brzo, vytrhne se rybě maso z tlamičky a ryba se nechytí. Když se čeká dlouho, ryba maso sežere a klidně zmizí. Když se zasekne málo, ryba se nechytne, když moc, tak se jí buď maso vytrhne, nebo se ryba vymrští nad hladinu a plácne sebou zpět do vody a tam se z háčku vytrhne.

Ale piraně zabírají tak často, že i když se povede jeden záběr z pěti, stačí to na občasný úlovek. Je to samozřejmě jen sport, protože taháme kousky do 10 cm, k jídlu nepoužitelné. Jen jedna je trochu větší, tak kolem 15-20 cm (na výšku i na délku). A jednu piraňu nemá smysl brát, přestože ji pro jistotu necháváme, kdyby se jich chytlo více podobných.

Chycené ryby podáváme průvodci, aby nám je sundal, zuby vzbuzují respekt. Zkouším jednu piraňku sundat sám, ryba sebou mrskne a už se plácá na dně loďky, prsty v sandálech jsou hned v ohrožení, nohy máme všichni v mžiku nahoře. Rybka končí pod podlážkou na dně loďky, tam se na ni nedostaneme, ale ani ona na nás.

Všichni jsme jak u vytržení, nevnímáme okolí. Dravé piraně občas ani nemusí být zaseklé - jakmile se chytnou masa, tak nepustí, a přestože nejsou na háčku, nechají se i se svým soustem vytáhnout z vody. Občas nás někdo vystraší, když zasekne tak prudce, že piraňa letí nad námi z jedné strany loďky na druhou, občas nějaká spadne mezi nás, ale až tak nebezpečné to není.

Nejvíce to baví hlavně přítomné ženy, kterým se původně ani moc nechtělo. Nestíháme fotit ani natáčet, lov je přednější.

Kromě piraní se vytahují i catfish, sumečci. Když nám dojde maso, průvodce porcuje přímo chycené piraně a kanibalské ryby se chytají dál a dál, změna druhu masa jim vůbec nevadí.

Končíme potmě, dámy by sice chytaly dále, ale také bychom v rychle nastalé tmě nemuseli trefit domů...