Amazonie - část 1

Amazonie - s polárními oblastmi asi poslední místo na zemi uchráněné vymožeností civilizace. Skrz pouště vedou dálnice, z Mount Everestu pražský primátor volá mobilem  svým PR manažerům (nic proti jeho výkonu - klobouk dolů), rákosové domy na plovoucích ostrovech pletených z totory uprostřed jezera Titicaca jsou osvětlovány solárními panely, aby si indiáni Uros mohli večer uvařit, když přes den se musí věnovat turistům. Zbývají póly, pak snad ještě Gobi, částečně Sibiř s Kamčatkou. A Amazonie, nekonečný prales v povodí Královny řek, zelené plíce planety. Ale i tady už proniká civilizace, naštěstí jen do úzkého pásu pobřeží řeky a jejich nesčetných přítoků, slepých ramen a zátopových bažin.

AmazonieLibor Novotný  

Nejsou tady tisícileté památky, nelze počítat se stády divokých zvířat jako v afrických národních parcích, nešplhá se tu do prudkých svahů s očekáváním neskutečných výhledů. Přesto je to místo i pro zhýčkané cestovatele neuvěřitelně zajímavé. Jen málokde je pocit sounáležitosti s přírodou tak intenzivní. My jsme si to ověřili na podzim 2006.

Východiskem pro návštěvu Amazonského pralesa je nejčastěji brazilské město Manaus, slavný amazonský přístav, který však neleží na Amazonce, ale na jejím největším přítoku Rio Negro. Amazonka pramení v Peruánských Andách, pár set kilometrů od Tichého oceánu, kam ji Andy nepustí a řeka se tedy vydává na více než 7000 kilometrů dlouhou pouť do oceánu Atlantického. Od brazilských hranice se jí říká Solimoes, až právě u Manaus po soutoku s Rio Negro, po Svatbě řek, je z ní definitivně opět Amazonka. Už z letadla při letu do Manaus je vidět nekonečnou zelenou plochu amazonského pralesa, chvíli před přistáním pak i setkání hnědé vody Solimoes s černými vodami Ria Negra. Protože mají různou teplotu, rychlost i hustotu, plynou společně vedle sebe bez smíchání ještě desítky kilometrů pod soutokem jako dvojbarevná modročerná a žlutohnědá stuha vinoucí se zelenou plání.

Do hotelu Manaos jsme se díky dopolednímu příletu dostali kolem poledne. Hotel leží přímo v centru, z recepce hledíme na nejznámější budovu města, Teatro Amazonas, městské divadlo s nezaměnitelnou barevnou kopulí, připomínající lepší časy města před ztrátou trhu s kaučukem po nástupu asijských producentů v polovině minulého století.

Pavel navrhnul, abychom se o volném odpoledni před zítřejší výpravou do pralesa jeli vykoupat do Rio Negro na nejznámější místní pláž. Ale když jsme ve smluvenou dobu přišli před hotel, byl jediný, kdo neměl plavky. Hned se vrátil do pokoje převléci se, ale my jsme se zatím dohodli, že koupání ve špinavé řece může být velmi riskantní a až na čestné výjimky jsme se šli z plavek zase vysvléci, čímž jsme Pavla dokonale zmátli. Bylo to jak v černobílé grotesce, postupně jsme se oblékali a svlékali z plavek.

Konečně po dvacetiminutovce převlékání se pouštíme dolů hlavní třídou, kde zrovna probíhají trhy. U jednoho ze stánků testujeme různé druhy džusů (nejlepší je suco caju - džus z kešu a suco cupuaçu.), se žbluňkajícími břichy pokračujeme až na konec třídy, kde začíná několik set metrů dlouhá zóna autobusových stanovišť. Pavel zjistil, odkud pojede naše 128-čka, po pár minutách se skutečně náš autobus objevil a na naše znamení zastavil. Nastupujeme do poloprázdného vozu a platíme jednotné jízdně u turniketu před průvodčím, který nás teprve propustí dále.

Cesta trvá asi ¾ hodiny, autobus se stále více plnil a plnil, ale Brazilci neztrácejí dobrou náladu ani v přeplněném prostoru. Chvíli jsme nemohli pochopit neustálé přemisťování pasažérů z přední části do zadní, která byla evidentně ještě plnější, než jsme přišli na to, že se vystupuje pouze zadními dveřmi. Signál k zastavení se dává obvyklým brazilským způsobem - provázkem taženým nad našimi hlavami až ke zvonku u řidiče. Vrcholem jízdy je teeneger v kolečkových bruslích, na kterých se protlačil přes nohy spolucestujících celým autobusem odpředu až dozadu, kde po několika stanicích vystoupil, či spíše vyjel z autobusu. Bez jediného protestu kohokoliv.

Vystupujeme u pláže na břehu řeky Rio Negro, která je zde jen 8 kilometrů široká, přestože o pár desítek kilometrů níže se rozšíří na 20 kilometrů. Samotná Amazonka je například v deltě široká 320 kilometrů. Prostě zde platí na řeky trochu jiná měřítka. Odvážlivci se vrhají mezi domorodce do temných vln Černé Řeky, my ostatní zbabělci se jen promenádujeme po nábřeží plném stánků a restaurací. Když nás to přestává bavit, zamíříme k parku s umělým pralesem, kde chvíli korzujeme a pozorujeme motýly, narazili jsme i na karanténu a léčebnou stanici zvířat a ptáků, kteří jsou zde izolováni od ostatních zvířátek nedaleké zoologické zahrady, o které jsme věděli, že zde někde je, ale nevěděli jsme kde. Až půlhodinku před srazem na večeři náhodou nacházíme vchod, ZOO ale není rozlehlá, takže jsme si stihli prohlédnout všechna zdejší zvířata a ptáky, chovají zde jen amazonskou faunu, takže opice, nosály, papoušky ara, kajmany, králíky aguti, největší hlodavce capybary, tapíry a jaguára.

Na večeři zůstáváme v jedné z plážových rybích restaurací, slibovanou piraní polévku sice nemají, ale rionegerské ryby nejsou špatné, přestože mořské jsou lepší. Zdržíme se déle, než jsme plánovali, protože se spustila tropická bouřka, naštěstí asi jen třicetiminutová. Vypadl proud, takže placení je ještě delší než jindy - v Brazílii se platí zvláštním způsobem, číšník složitě spočítá útratu, vezme bankovku, odkráčí ji uložit do kasy a sehnat drobné nazpět, vrátí se k pokladně a pak teprve stejným způsobem vyřídí dalšího hosta, pokud mezitím neobslouží někoho jiného. Stůl s šesti platícími dvojicemi mu tak zabere i půl hodiny.

Už jen trochu mží, vydáváme se k zastávce autobusu a za hodinku jsme na hotelu, kde ještě dnes musíme přebalit zavazadla do nitra Amazonie, kam nepojedeme se všemi bágly. Ty nepotřebné na nás počkají na hromadě v hotelové recepci. Pro jistotu balíme i šest dvojlitrovek vody z hypermarketu Carrefur, ale později se ukáže, že to nebylo nutné, v Amazonii budeme mít k dispozici zásobník s chlazenou vodou. Ale už se stalo.

Ráno po chvíli zmatků konečně dorazil Sami - exotický domorodec (i když původem z Britské Guayany). Když výjimečně odloží pestrobarevnou čepičku, účesem připomíná Franka Zappu, občas jsme mu místo Sami řekli Frankie, ale brzo jsme si zvykli oslovovat ho správně. Taxíky jedeme k jeho agentuře, vystupujeme, ale protože očekávaný minibus není, opět po 15 minutách nastupujeme do stejných taxíků a pokračujeme do přístavu. Sami nás nejdříve provádí po místním rybím trhu, poprvé vidíme piraně (mrtvé). Zaujaly nás ale i jiné ryby, hlavně různé druhy ryby, které Sami říká catfish, tedy „kočičí ryba", ale podle vzhledu to jsou různé druhy sumců a sumečků. K vidění jsou i obrovské ryby, ale z těch největších, které dorůstají i délky několika metrů (největší sladkovodní ryba Arapaima dorůstá až 3 m a váží přes 200 kg), už zůstaly jen filety rozměrů půleného prasete a pár tvrdých bíločerných šupin o velikosti menšího mobilu (samozřejmě tenčích).

Sami nás nalodil na loďku právě pro náš počet pasažérů, ale sám někam zmizel. Vyplujeme pár metrů od břehu, abychom nepřekáželi dalším loďkám, neustále připlouvajícím a odplouvajícím, tam kapitán vypíná motor (naštěstí - hrozně smrdí /tedy ten motor, ne kapitán/ a hrozí akutní nebezpečí udušení) a nechává nás smažit na slunci. I ve stínu pod plátěnou střechou loďky je 36 stupňů. Morálka uvadá s každou minutou. Celkem se pečeme v rozpálené loďce více než hodinu. Konečně se na břehu objevuje Sami s několika pomocníky a začíná nakládání zásoby na 4 dny v pralese. Jak nám později vysvětlil, nějakým administrativním nedopatřením nebyl náš výlet objednán nebo potvrzen, takže vše se začalo zajišťovat až dnes ráno, proto nebyl mikrobus a proto ani nebyly včas nakoupeny zásoby. Když je konečně lodní příď zaplněna melouny, ananasy, vajíčky, nějakým masem, pivem, caschasou (kukuřičná pálenka) a dalším proviantem, potřebujeme všichni tak nutně na záchod, že opět vystupujeme a žádáme Samiho o zprostředkování návštěvy nejbližšího stánku s WC.

Pokračování příště.